Jaro, jaro zelená se
v luhu volném přede mnou,
zkvétá touhou tajemnou;
i mé srdce otvírá se.
Mnohý rok jsem je nevítal,
protože mne vášeň štvala,
aneb činolačnost hnala,
když mou vlastí orkán zmítal.
Zdálo se, že navždy dřímá
v srdci mém to milování;
zatím jeho cukrování
znova tiché nitro jímá.
Když ty stromy opadaly,
těšil mne jich soucit se mnou;
city pohřbené v noc temnou
jeseň svou neoplakaly.
Ale teď ty city Vesna
k životu zas vyvolává,
marně duch jich pouspává –
srdce probouzí se ze sna! –
Děvo! kýž bych směl jen jednou
u prsou tvých spočinouti,
k srdci tebe přivinouti
dřív, než líce navždy zblednou.
S jakým žárem bych tě líbal,
že bysi se slitovala,
jednu sladkou noc mi přála,
v níž bych v ráj tě ukolíbal.
Kam zalétáš, touho moje?,
družka tvá, jen bolná píseň,
Vesna tvá, jen vazby tíseň,
sladká noc tvá, rakev tvoje!