Nepokoj dvé duší vyhnal z tvrda spánku, z temna hrobu,
však o sobě netušily, že v tu samou vzlétly dobu.
Až je divý duchů tanec vpletl v kola o půlnoci,
tu na sebe pokynuly a unikly duchů moci.
Nenašly se, ač se z jedné, mrtvé půdy vyprostily,
nepoznaly se, ač spolu k jednomu se nesly cíli.
Jedna touha loďky dvoje v oceán tam povyhnala,
v jednu dobu jakási jich tajná síla v bouř vyštvala.
Tam v té bouři na sebe jen okamžikem pokynuly,
střetly se a zas unikly; ach, snad na vždy se minuly.
Nenašly se, ač se z jedné, smutné vlasti vypravily,
nepoznaly se, ač jeden velký cíl si vyznačily.
Obě duše což po sobě stejnou touhou nezatouží?
Jedna z nich, ta nepokojně v každé mračno se tam hrouží.
Možno, že ta jedna bárka sledovat se z dumy nedá –
ale druhá její sledy s tlukoucím vždy srdcem hledá.