Růže, růže! v temném stínu
tvoje krása rozkvetá,
cizá mateřskému klínu,
netroufá si do světa.
Dosavad ta láska tvoje
dřímá v klidu vnady tvé –
až se zbudí, duško moje,
nedus, nedus touhy své.
Neníť hřích to milování,
spíše lidských ctností zdroj –
a kdo jeho zvukům brání,
marný, zkázný vede boj.
Příroda, ta matka milá,
učila nás milovat;
marná pýcha naučila
nás těm zvukům vzdorovat.
Kdo byl jejím zvukem zňatý,
ten ho lidstvu zvěstoval,
a sám Kristus, mistr svatý,
Magdalénu – miloval.
Chceš se zříci toho blaha,
dítky v klíně kolíbat?
Nechceš zkájeti je, drahá,
a jich očka nelíbat?