Slyš! jaká to hudba probouzí se kobkou? čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry, že se chví v akordech harfy Aeolovy jako mrtvé děcko v utěšeném zdání,
máť když o blizounkém pěje mu shledání? že se chví jak žena pouhaslé víry, když jí stopené v horečném objímání náhle peruti se dotknou andělovy,
jež jí otevrou té věčné lásky říše? – Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše, jakby probuzena líbáním, až zahřmí jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“,
jež se divým plesem rozutíká hrobkou! – Rozpraskaly hroby, s mohyly se sřítil svatý meč – sám vylít’ z vetché pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil.
Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti. Jak nové slunce z hrobu svého stoupá
zjev rajský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení a vášní zdmutý duch, vtělené blouznění a nepojmutý bůh, jak víla na vlnách rodných se tónů houpá. –
„Ach dítě prachorodé, dítě vítězné, nepozná tebe ani vlastní otec více! – ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé, usoužené líce.“ –
To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné.
Jak anděl vzkřísení v svém nadpozemském jase na pěvce zmámeného usmívá se: „Lem roucha tvého zlíbat!“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. „Jen jeden vzhled! – již umru rád!“
Zjev nemizí! – „Probůh! netop se ve slzách – jsem prach – a neodolám!“ – Již jí k nohám pad’ v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – a sní, a sní – co pojmouti nemůže! –
Nadzemským kouzlem porván – znova vyštvaný do vírů světů, jimž se vymknouti nemůže... To nebyl sen! tak přespanilý zjev v snách smrti své již nebyl očekával;
vždyť túžný, blahu neuvyklý zpěv neznal ty ráje, kterých oplakával. Jen prasknout umí struny blažeností; jen puknout umí srdce spanilostí,
jež vyděsí ho! Slza radostná otráví někdy prsa žalostná!... On ale žije! a ten božský zjev, jehož se tknouti jen mu svatý úžas brání –
vznáší se nad ním – dotýká se jeho skrání – a náruč, náruč svou mu otevírá!... teď kyne mu; a pěvec – neumírá. On žije – ona hladí pěvce čelo,
ba líbá – – V jeho duši stoupá krev, a jeho duch obejímá rozvášněné tělo! – Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,
to nesnil Indů mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá,
tak božské dítě na svých bedrách nesu: viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné chvění, kdyby ti poklad svůj zanáhle odhalila,
zšílel bys! – Touha tvá, ta bledá – stůně, vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel té lásky rozesílá, pel svatý, lotosový, jenž jak strážný stín
v mrak halí svou kolébku, požehnaný klín.
Cookies on Poetry Cove