Chlapec jako bludné dítě
z kolébky své vyklopen
zapomněl své milé hračky,
zapomněl na dětství sen.
Temné mračno srdce krylo
a než se zas probudilo,
byl ti, dívko, odcizen.
Rozloučili naše duše,
polámali hračky nám,
přece dosavad si s tajnou
péčí na tě zpomínám.
Pozoruji tiše skrytý
nitra tvého vzácné city –
dovol, ať jim požehnám.
Ach, že nelze tobě blíže
alespoň ti bratrem být!
poznala bys, že nás víže
přec jen božský, jeden cit.
Poznala bys, družko moje,
že od mého srdce tvoje
neměli snad odloučit.