II.

Umíráček děvu z blouznění burácí, Ale opět v hloubku mdloby ji pohrouží. Za matičku její Malé zvonky znějí;

A dcera v tu dobu Ruší ticho hrobů – Divou láskou hnaná, Divým citem štvaná –

An se na ni příkrov prázdné rakve kácí, A kol ní se upír nepokojně plouží. – Když tak kryly děvu mdlobunosné mraky, Utkvěl na ní upír svoje strašné zraky;

A ona nebohá snila sny snad krásné. Upíru je žal té děvy – ba on žasne. „Což tě musím zkazit, nevinná ty liljo?! Kvítečku ty bezouhonný, žal mi tebe!

Hrozná moje kletba – spravedlivé nebe – Nechci více patřit na tvé zhaslé oči. – Div se moje srdce ve dví nerozskočí – Mnohé jsem za živa děvě život zkazil,

A jestli se za mnou svědomí štír plazil, Unesla mne rozkoš luzným divým vírem; Ale tebe?! – Ha kdybych nebyl upírem, Nejčistší milostí zbožňoval bych tebe! –

Nebuď ukrutné – smiluj se, hrozné nebe! – Ach – mne přece vábí tak to její oko, Že naň musím hledět, že ji zkazit musím! Ach ten plamen divý – už ho neudusím!

Zraky mé se v nitro srdce potápějí, A tam uštknou její nejkrytější nervy, V tiché blahé duši vášně probudějí – Vášně – hlodající nenasytné červy!“ –

„Potopuj – upíre – potopuj Hrůzonosný zrak ten svůj, Zrakem svým pak otravuj Každé srdce nevinné;

Muka tvoje pomine. Truj – upíre – duše, truj!“ – „Ty mne vábíš – ha ty jsi tak krásná – Mojmíre, co váháš? vždyť je to jen žena!

Je-li vnadou její luzně opojena Mysl tvá, proč váháš? – Vnady její užij! Nikdy jsi neváhal, zlomit krásnou růži! Čeká tě mír duše – tichost spasná!“

A on utkvěl v děvu své ničící zraky – Uhranul tu růži – – oko neodvrací – A ty oči její nepohnutě hledí – A duchové její – ty ani nevědí,

Že to pouhá pravda, co se kol ní děje, Že se na ni sen milostných duchů směje, Že se její pokoj na vždy kácí; Duši její kryjou klamné, zrádné mraky. –

A upíra vášně Už se probudily, Zbudivší se strašně Soucit udusily.

A ona bez hnutí – jako socha chladná – V mdlobách – ve snách lásky nebezpečně vnadná; Upír pak svou kořist vítězně unáší Z krypty v noční chrám přírody, matky touhy;

V upíru pak plane vášně oheň pouhý, A politování už ho neodstraší. Umířáček ten mu k sňatku tomu zvoní; A on svoje ústa k ústům děvy kloní –

Sladká šeptá slova – umí lásku lháti – Dívce nebohé on mysl, srdce zvrátí. – „Tebe mám, chovám tě v jaré páži; Tvůj mne pohled, tvá mne láska blaží.

Zulibám tvých slzí vyroněných A těch ňáder touhou rozvlněných, Obejmu tě vřelou horoucností, Zapomenu boly strašné minulosti!“ –

V horoucím objetí se tu kloní tvář ke tváři, A oba se potápí v milosti růžné záři. – Krátká to jen chvíle byla, Co upír sen milosti snil;

Zpomínka ho zas zbudila Ze spánku, v nějž se potopil. „Hoj! putuj jen, putuj, upíre, Sám sobě pohádkou krutou;

Neztichni ty, svědomí štíre!“ Tak vře to duší uštknutou; I zhnusí se vnady mu děvy. A zakleje blažené dny;

Do duše se vrací zas hněvy, Jenž zbortějí vábivé sny. Vítězným smíchem on vece: „Poroď mi jen syna, a pak

Mou lásku ti vrátím já znovu, Když strhnu ten hrozící mrak. Nejčistší já láskou oddán budu tobě!“ A i ona šeptá pohroužená v mdlobě:

„„Nezatracuj mne, ach nezatracuj! Zatratíš-li mne, mou lásku zatratiti nemůžeš – – Navracuj se, sne můj, ach navracuj! Láskou svou mé duši k blahu dopomůžeš!““

Splynou znovu v sladkém objímání; Upír zapomíná, že nežije více, Kouzelným a čistým ohněm planou jeho líce, A on věří znovu v svaté milování,

V lásku, která duši s duší pojí, Která jen mladíka nepokojí; Věří, že lze najít v světě hvězdu jasnou, Jenž jak anděl strážný duši obletává;

A trapná myšlénka z duše odletává, A on myslí, že ji našel – hvězdu spasnou. Jen ta luna na ně jaksi smutně hledí, Jakby chtěla, by se zdáli oba bledí,

Bledí jako sochy bez pohnutí, By nedostal žádný z černých duchů chuti, Vystrašit jich ze sna blaha posledního, Poplašit jich září lesku slunečního.

Ale duch soudruha v žití zklamaného Jako stín sleduje kroky prokletého; Ten ho z toho spánku vyburácí, Že se upír jako bleskem dotknut kácí.

Duch se plazí Mojmírovi v ústret, Hrozí jemu vysínalým okem, Nejtajnější vzdechy duše uštkne, A přistoupí k němu pekelným svým krokem.

Smích a vnitřní radost ledva tají. „Myslíš si, že ujdeš zraku mému? Co ti napadá, jak děcku bláhovému, Doufat, že se vrátí nevinné tvé časy,

Že snad udusíš spáchaných činů hlasy? Myslíš, nebesa že kletbou svou jen hrají? Opusť hru tu svou proklatou! Co se ti to sní teď o milosti?

Za živa’s ji poznal do sytosti. Poznej, jak je tomu, komu srdce puká, Poznej divé touhy nenasytná muka! – A ty, děvo, zbuď se; miluješ Mojmíra

Zdechlého jen trupa, divého – upíra!“ –