I.

Hynul – vášně na dno duše dohořely – I hynul – a nezhynul pol hynoucí; Po černých stěnách točí oko mroucí, V kterém svědomí a staré boly vřely.

Rakev sám – ve rakvi leží černé, V kterou složil oudy hříchem zmdlené, Sám svou duši k hrobu doprovázel – Znovu živ se v rakvi své nacházel.

Nepokojně sebou v tuhé truhle hází, S hrůzou hříchy přešlých dnů prochází, Kterých vědomí jej ve zoufalství žene – Hříchy – i ve říši stínů družky věrné.

Povysmáhlou rukou v prsa svá se bije, Jak by chtěl z nich vytřást hříchoplodnou duši – Nevytřese – darmo tlukot srdce ruší; Svědomí mu káže: Žij – a bídák žije.

O jak by zahnal rád ty postavy kynoucí, Co upírají naň strhaný zrak a mroucí! Robátek nezrozených jek mu v útroby se dere, Svedených dívek žal na chorém srdci žere.

Však jedna postava se kolem rakve točí – Ach! jak by zavřel rád svých vyvalených očí – Postava – že divě z rakve skočí. Přítele to stín, kterého v žití zradil,

A v oklamaného ještě jedy vsadil; Bratra stín, jenž jej o lásku žádal – O dáreček lakomce pyšného – Jemuž hodil sousto okoralé,

Nehledě na pomstu zděšeného; Jemuž srdce pukalo, a přece chladné Nechtělo v přátelství vejít žádné. Jeho postava teď v duši jeho kvílí,

Když ku pokojnému spánku on se chýlí. Postava ta bleskem v duši jeho znikne, Tak že v polomdlobách divě zkřikne: „Dosti, dosti!

Za živa’s mne mučil do sytosti!“ Padne na kolena se třesoucí, Rozevře svou útrobu horoucí, Povysmáhlé ruce spráskne křečovitě;

„Zhyň, úpím, ať oko nevidí tě!“ Postava se smíchem pronikavým vece: „„O však ty mi zvykneš – zvykneš přece!““ Hu! po všech mu oudech mrazy jedovaté běží,

A u vlastní rakve on ve mdlobách nových leží. Postava i v mdlobě v duši se zažírá, Vytřese ho ze sna – ze sna žehnaného, Žehnaného bledým, strašně tichým mírem;

Ta mu slova šeptá, že se hruď mu svírá – Ve zpomínce hříchu spáchaného Každý šepot je mu jedovatým štírem. – „„Trpíš, duše věrolomná,

Jenž’s mi život otrávila! Jak ráda by se útrob moje Na tvých mukách napastvila! Jak ssá rozkoš z tvých tu vzdechů!

Kletba, kterou němě duše moje Za tvou zradu tajně zašeptala, Ta budiž teď průvodkyně tvoje!! Trp jen, trp – co já jsem tebou trpěl,

To se vrať v tvou duši, tvůrče žalu mého; Srdce necitelné pro mou velkou lásku, Zachovej i nyní citu ledového! Doufal’s, srdce mé že otrokem je pouhým,

Že ním může každé děcko hráti: Uvaž, jak se časem dlouhým Zbudilo, a pomstou chce tvé srdce žráti. Slyšel’s, jak ty krůpěje zatloukly?

Jak se vášeň z hloubi lítě smála? Teď kypí a žádá průchod, Hoj, teď směle, jaře pozaplála. Střež se nyní, otrok ať svá pouta

Neroztříští jako hříčku ve dví; Nepoutá ho v světě nic tu více; S čeho je, to dosud žádný neví!““ „Ach, mi z očí odstup, pekelná nestvůro!

Proč mou duši tajně opanuješ? Proč své oko na mne vyvaluješ? Zakryj svoje zastaralé rány, Které zráda moje ti vyryla;

Což jich muka moje nezakryla? Já ti mír zas vrátím – jen mne nemuč déle! Pozdě – pozdě! již’s mne domořila!“ Postava odchází – hyne –

Zas se vrátí, kyne, Rány otevírá, srdce odekrývá, Poukazuje své vášně líté červy, Uštkne ubohého nejskrytější nervy,

V zoufanlivou mdlobu žene nešťastného Tisícerou hrůzou zvražděného; Outrpnost nad bídným bolně v ňádrách skrývá, Skrývat musí,

Nedbaje co při tom zkusí. Chladně vidí v mdlobách zesnulého, Na nějž kanou slze jedovaté, Jenž se zažírají v útroby kající. –

Utichly již postavy lkající; V kobce zase staré ticho svaté, Ticho – nic neruší posvátnou tu chvíli. Šedá postava jen nad rakví tam kvílí! –

Po třikrát se luhy naplnily Touhou po nebeském božském ráji, Po třikrát se ňádra rozvlnily Matky přírody, jenž bolně tají

Velkou svoji lásku k luně svaté, Darmo dusíc paly krásou zňaté! Zlomyslná luno, ty se topíš Ve vnadách té siré matky opuštěné,

V poraněné srdce její se zažíráš, Nezkojenou láskou luzné ňádra svíráš, Nedbajíc, že vraždíš srdce touhou zmdlené, Že je ani lásky slzou nepokropíš. –

Třetí slza, kterou příroda zapláče, K životu novému mrtvého zve spáče; Luny lesk mu starou jarou sílu vrátí, A co upír musí životem se bráti.

Putuj, putuj, nešťastný upíre, Sobě sám tou největší pohádkou; Láska, touha dívek buď ti krmí sladkou, Sladkou – ale kletbou strašnou otrávenou;

Neustávej, lačný svědomí ty štíre, Zažírej se v duši hříchem unavenou! Sladkým jenom odpočinkem byla tobě Velká tvoje muka v tiché tmavé kobě;

Sešle nyní na tě spravedlivá ruka Za spáchané hříchy trojnásobná muka. A jen krví tebou zplozeného syna Vymazána bude velká tvoje vina!

Lilie, co kloníš nevinné své skráně Na vlnící ňádra rozbouřená? Opustil tě svatý dobrý anděl páně, Že tvá duše v temnou dumu ponořená?

Aj ty sirá běloňádrá holubice, Jaká bolest tobě v srdečko zalítla, Že ubledly krásné růžené ti líce, Že v tvém krásném oku slza pozasvitla?

Anděli, co tíží čisté srdce tvoje, Že pohroužen klečíš před rodičkou Boží? Proč tak vroucně spínáš sněžné ruce svoje? Proč se mžikem každým muka tvoje množí? –

Aj a děva kloní nevinné své skráně Na vlnící ňádra rozbouřená; Slyš ji, slyš, ty roditelko Páně, Celá její duše v dumu ponořená. –

Malá lampa světlem naposled zakmitla, V oku siré děvy slzinka zasvitla, Vzejde jasná luna nad matičkou Boží „Pomoz drahé matce na smrtelném loži!

Kdyby matka moje vrátila se k tobě – Matko matek – zoufat musela bych sobě!“ Svaté matky Boží rozjasní se líce, Sílá na ni luna světel na tisíce;

Marie se panna na děvu usmívá, Důvěru jí blahou v duši vlívá. – Aj co tvoje oko touhou hasne! Proč se dmou tvá ňádra sněhobílá?

Nyní vím, jak touží sirá Víla, Jak před vlastní touhou strachem žasne; Zatouží, ach a plamen nevyhasne, Slza z oka line jedna za druhou,

Věčná bolest zžírá věčně ubohou, I vadnou, hynou vnady luzněkrásné. Nezakrývej líce v ruce liliové, Lásku – tu i znají svatí andělové;

Nedus srdce svého tlukot pobouřený, Bolíť ještě více plamen umořený. Ptej se, jak je dívce bez milosti; Bolněteskno, prázdno, truchlivo,

Jako noci černé beze luny, Temno v duši, v srdci tesklivo, Jako loďce v bouři beze vesla, Robátku bez strážce andělíčka,

Bloudícímu v poušti bez oasy, Stromku bez listů a bez slavíka, Těkavému motýlku bez kvítka, Kvítku beze včelky jedinké,

Duši bloudící bez zářící hvězdičky, Ptenci bez matinky zlatinké! – Jaký obraz z duše chceš vymýtnout? Pěstuj, pěstuj plamen v ňádrách rozbouřených,

Nedus citů svojich roztoužených, Tvoje láska – věř, ta nemůže zaniknout! – „Ach, Mojmíře, ustaň v pronásledování, Vždyť nám anděl smrti sladkou schůzku brání;

Proč mne nepokojí i zde u oltáře Tvoje hříchem bledé, snědé tváře? Ty bys mne byl ani v žití nemiloval, Neboť’s čisté lásky nikdy nepocítil.

A přece se plamen ve mně hříšné vznítil, Jenž by mne byl s tebou záhy též pochoval. A ten plamen nikdy neuhasne, Jen až ve mně jiskra živobytí zhasne;

A já vím, že láska taková je hříchem, Jedinkým to hříchem, jenž mne zatracuje; Přece obraz tvůj mne všude následuje S kouzelným tím pronikavým smíchem! –

Každá nejtajnější myšlénka tvá hříchem, Každý krok tvůj býval kletbou zažehnaný, Trojnásobnou kletbou, kterou světem štvaný Duch tvůj upadnul – po smrtelné ráně

Za obět lidolačné – žížnivé Moraně. A já – ach běda – vyrvat tě nemohu; Ty jsi propad ďáblům – a já bídná děva, Já – aj nechť se anděl strážný hněvá,

Já – já hřešiť ti pomohu – Aj jak sladký hřích to, s tebou hřešit – S tebou pekla muka snášet – a se těšit Pláčem nad tebou – a převzít muka tvoje! –

Matko Boží! odpusť hříchy moje – Mario panno – nehleď na mne více – Neupírej s károu – božské na mne líce – Z milosti své propusť bídnou dceru svoji,

Kterou hříšná láska – vášeň – nepokojí. – Já ho musím vidět – ba já musím – Nechť i za ten pohled věčná muka zkusím!“ – Děva z kaple dolů v kryptu běží.

„Ano, tady bledý, tichý Mojmír leží – Tam u prostřed v rakvi tělo odpočívá, V kterém žila velká duše jeho, Velká v hříchu – ale přece velká! –

Žádný nad tvým hrobem tady nelká; Poslyš tedy bědování mého, Poslyš lásku mou, mé nepokoje, Lásku, jenž v mých útrobách spočívá!

Zhlídnu, zhlídnu bledé tahy tvoje, Kterých obraz duši opanoval, Jenž mne – i když’s mrtev – následoval, Vtisknu na ně políbení vroucí,

Nechť i zhynu v tvojím objímání, Nechť se na mne řítí proklínání, Duch nechť zhyne můj, milostí mou hynoucí! Já tě vidět – zlíbat – obejmouti musím,

Nechť i za tu lásku věčná muka zkusím!“ – Strhne víko – zkřikne – omráčená padne – Rakev prázdná – po mrtvole stopy žádné. – Na hoře se smutně umíráčkem zvoní;

V kobce se nad dívkou bledý upír kloní.