Starý dudák, bílá vrána,
zabloudil až k Praze,
když tu spustil kozla svého,
nebylo mu blaze.
Kluci jako sršně za ním
píšťalce se smáli,
a zkušení muzikanti
na tu hudbu láli.
Dopálil se starý dudák,
zavřeštěl dudami,
přestal pískat – dupnul nohou,
zaskřípal zubami.
Hej, vy páni, víte kdyby
dudáka nebylo,
jestiby to hejno písní
mezi vámi žilo?
Hej, ty písně, zdaž pak nejsou
setbou české země,
zdaž-li pak z nich nevyrostlo
muzikantů plémě?
Slavíte-li půlstaleté
hudby z mrtvých vstání,
spomeňte i na staršího
dudáka, vy páni.
Ano, hoší, nechte všeho
posměchu a hněvu;
bez dudáka nebyloby
dávno v Čechách zpěvu!