Slzo, perlo zdroje posvátného,
ty balžáme velkých mých bolestí,
když jich nelze déle srdce nésti,
roň se, roň po tváři s oka mého.
A co hledáš, srdce marné, dětinské?
Což to hříšné – praví srdce bolně –
hledám-li dušinku se mnou živou, mroucí;
outlou, vřelou, láskavou a vroucí?
Není! – ty však velký jsi pro lásku;
chováš v sobě svět a vášně titánské.
Srdce mé však nechce mírněj tlouci,
nerozumí duši pro velikost žhoucí:
Sám ses vyrval z víru pozemského,
sám ses vyburcoval ze sna lahodného;
nuže, sám si cestu v poušti klesti,
sám si hledej stézku k slávě, k štěstí!
Hrděs pravil: Palma nikne v houšti,
velikou se stane jen na poušti;
nebezpečnáť cesta k slávě svaté –
poslechnu však ňadra touhou zňaté,
poputuju Saharou, neklesnu,
až ukojen zdřímnu v slávy ve snu!–
Tak jsi pravil; a přec je ti teskno
na tom velkém, pustém, žhavém moři;
darmo dusíš – plamen doutná, hoří,
svatá touha nezkojí ho, neumoří!–
Po lásce věčně žížní srdce moje,
nedbá na své rány, láskou zasazené,
hyne touhou – polomrtvé, zemdlené –
žádá lék na pusté rány svoje,
lačně sladkou lásky kořist žádá:
a přec ví, že samo v oběť padne,
že mu blaho nepokvěte žádné,
že ho čeká srdečná jen zráda –
Ví to, a přece lásku, ach, jen lásku žádá!