Dohovor.

Snoubím se s tebou zase, v tvé zelené a převelebné kráse, matičko, věčně-věrná přírodo! Můj vroucí dík však především buď tobě,

že zpívat ještě vím v té požehnané době, rozmarně zlá i dobrá příhodo! Rozhoupaly se vlny ducha mého jak hejna labutí, když spějí k moři –

ač neví, kde dopadnou cíle svého, přec v růžová i temná oblaka se noří. Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe; ten háj, ty stráně a ten potok šumný

poznávám zas; ten vzduch, co hltám v sebe, i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se: „Ach, kde si se nám toulal, hochu nerozumný?“ – Neptej se, a buď rád, že máš mě zase! –

tak odpovídám – a již hravým skokem se deru po skalách, za kůzlaty se honě – i orla v letu, stihna aspoň okem – teď zběhnu v dol, jak bludný stín se kloně

k té vrbě truchlící nad klidným jezerem. Ta chudák stará, ještě se tam sklání, a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání! Je tomu dávno – jednou tichým večerem

tu víla z vln se po ní vyšinula, by tesknota jí chvílku pominula – Nu ovšem po vlnách že sobě luna hrála, a víla sladkou písní že se rozplakala.

Na břehu v rákosí tam pletlo sítě čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě a postrašilo vílu slovem: Milují tě. – Však víla, žblunk, již byla pod vodou

a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou. Ach, kdo popíše vrby leknutí, když výkřik zaslechla – pak temné vzdechnutí, a když pak náhle všecko ticho bylo –

když i to jezero se zvolna uhladilo. Vytáhla od břehu se všemi kořenami a schýlila se skorem celá nad vodami – by vypátrala hocha, jenž jí milým byl,

co někdy vůkol ní a na ní skotačil, i zůstala půl živá, půl již vymořena v hledání, v smutku na vždy ponořená... Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala

by ve mně dávné bezstarostné klouče? a kdybych obejmul tu starou věrnou duši, zdažby mne předhůzkou nevítala? Raději tíše zajdu – pokradmu se louče –

vždyť jí ten smutek líp než radost sluší... A víla? věčná škoda, že sem zpoměl o ní – oko mi svítilo – teď náhle slze roní... Na výsluní či vidíš toho tatrmana?

vždy sebe pamětliv a řádně usedlý v své tůni vedl život ctný a mdlý – ten na ní pás a proti zvykům hastrmana ku břehům vyhoupnul mne ještě živého.

Já vztekem podoben mladému hromotluku deru se strání na vrch, ztropím hluku, že zděsím všecky duchy kraje klídného a počnu házet v dol ty kusy skal,

co dosavád tu roztroušeny leží, jak by sám Perun byl si tady v drábky hrál. Však víla – ovšem že má chotě chromého a zlého – ale ach, či o to mně tu běží? –

Zdá se mi, že sem tehdy lítat uměl a celé přírodě jak soudruh porozuměl, dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání projíždí sluch, jak zašlé mluvy zpomínání.

Zdá se mi, že sem doma byl v té výši, kde s orlem, s hadinou sem zdílel skrýši; kde vůkol nás laviny rachotily; vyhlídku měli sme tam v samé lůno hor,

pod námi vodospád, nad námi žádný tvor: jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily, přejasny slítly k nám, však námi polapeny těm červům, níž – jen temny byly zůstaveny.

Sám červem teď, po jasných hvězdách toužím, a že mi vzdálené, tak že jich nedosáhnu, bývá mi teskno, klopotím se, soužím – však sebevědom cíle, po němž práhnu,

nezoufám, světla že se více nedosloužím. Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém svých křídel tajemných v smělejší let rozpřáhnu, bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem,

i vracím k materské se půdě, k vlhké zemi, cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná, nejdražší, nejbližší mi přece mezi všemi! – I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná

(snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých půvabným klidem krásy své mě loudí; víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí vždy cílem jediným! Jen skok – a budu tich...

však vím, že s mátí svou bezpečně odpočívám, ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám. Ne živá, mrazivá i lstná to touha byla, proto se noha má již v skoku zarazila.

Noc má svou lunu a své víly na vodách; tak plachý ples a rej však sluší stínům jen. Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách, a děkuj osudu, že není snem ten den. –

Ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění, kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? – Přátelé, v lůně hor až pěvce pochováte, dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte,

kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli, světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může; a kdyby kolem něj se šustly plaché víly, na místě kopřiv ať jim dáti může – růže!