Tři hvězdy slítly s nebes báně,
že bylo teskno hledět na ně.
Rázem v tu samou sletíc dobu,
k osamělému padly hrobu.
Koho ten pustý příkrov chová?
Tam žena spí – třech mužů vdova.
A s každým jednu dceru měla,
každá z nich právě odumřela.
Ta první ducha vypustila,
když robátko své dokojila.
A na druhou smrt zavolala,
když otčenášek doříkala.
Ta třetí před zrcadlem stála
a ještě v rakvi se usmála!
Ty dvě, ty mají lehkou cestu,
třetí chce ďábel za nevěstu.
Do brány pekla čerti jedou
a vezou králi pannu bledou.
Panně se hrůzou ježí vlasy
a král se lekne její krásy.
Mluv, kdo ti dal to hladké líčko?–
Pila jsem vlastní matky mlíčko.
A kdo ty oči půjčil tobě?–
Můj tatiček je líbal obě.
A kdo tou krásou odíl tebe?–
Myslím že dobrý pánbůh s nebe.
Ďábel se toho slova lekne,
že s celou chasou před ní klekne.
Odpusť, nemáme k tobě práva,
jsi prosta hříchu, budiž zdráva.
Jdi, navrať bohu tu svou krásu,
a orodůj za naší spásu.
Rci mu, že jeho dílo ctíme,
že se mu rádi pokoříme.
Krása i v pekle divy tvoří!–
a od těch dob se peklo boří.