Zhlížela se v milé, věrné zraky,
jenž dnes neuvyklým ohněm plály;
zděšena tou vášní, halila se v mraky,
ale tajný žár co z oka číhal,
divným odporem ty mraky stíhal,
svědče, že ty ústa v hněvu lhaly.
Luzný purpur, hřích to, že přec marně,
nad tím klamem roztopil jí líce,
a ta ňádra zdmula se tak čarně,
zjevujíc mu srdce svatyni –
že jsem nezřel v ní jen pannu více,
ale sladké vášně čirou bohyni.
Jaký div, že opojen jsem zlíbal,
co mi vstříc tak půvabně se zdmulo! –
Byl to míru vrah, jenž nás teď ukolíbal?
Z očí tvých mne náhlý stihl blesk,
z prsou tvých se vyrval temný stesk,
a co vřelo, v páry rozplynulo.
Ale tys tu slzu, co mi zkanula,
proniknouc ku zřídlu, odkud zplanula,
provázela zřejmým vděkem lítosti;
vzájemné pak lásky přesvědčení
v nejblažší nás vrhlo rozčilení,
jímž nám pravý svátek vzešel milosti.
V dávno ždanou proměněna milku,
již bez bázně jsi se přitulila,
řkouc: ach, odpust mi tu vzdoru chvilku;
byla poslední, však nyní budu tvou;
zlíbej, co ti draho, zkoj tu touhu svou,
láska tvá si dávno vděk ten zasloužila.
Zulíbána, jen ses usmívala,
nevýslovně sladkou hrdostí.
an z tvých vděků duše rozkoš ssála,
tak že zpita zdrojem blahosti
hlava má ve víru kolovala,
až jsem ti kles’ k nohám – zmámen vděčností.