Odloučil se fousatý pán rozum,
aby na Sinai mluvil s hospodinem;
a když se tam zakryl neprohledným stínem,
vyrostly mu rohy, sílu trkající.
Zatím však ta lůza v srdci tancující
zlaťounké si ulila telátko.
Lůza zpívá: Rozmilé božátko,
apisku nadějný, hleď nám povyrůstí,
abys mohl vypít celé rudé moře –
celý Israel se do Egypta pustí,
a toho roháče zůstaví na hoře.
V tom však rozum, chtě si oddechnouti
sestoup dolu s kodexem pod páždí:
zdá se mu, že musí rozpuknouti,
jak jej na tu lůzu pohled dráždí.
Nejdřív praští s celou učeností –
nic platno, že samým bohem psána,
ano k rozmnožení litografována,
(způsobí si darmo mrzutosti)
nic platno – on nenávidí plesy,
popadá již lůzu za pačesy;
nedbá na to, kdo jsi, nedbá, kde jsi,
hlavu o hlavu jí odetlouká;
při tom kleje, vzteká se a houká,
celé houfy zbitých na hromadu hází –
a když konečně se na vůkol rozkouká,
svět mu celý jiný, změněný přichází –
Jen ten apisek se ještě nafukuje
a na majstra svého jazyk vyplazuje.