Nadcházívá mi chvíle slabosti, že bojem umdlený po míru prahnu a zachvím se, když v rány bolesti své přežilé za hluboko zasáhnu;
tu cítím, že jsem přece dítě jen, že i ty vrahy zrodil matky sten – i ptám se, vidě hra že zoufalá to: či jsem já to?
A skroušeně když v slzách roztopím se, když citu slabosti své ulevím, pln strachu, že nedojdu k cílům svým, že dlouhou beznadějí usoužím se,
an jistou smrt jen vidím před sebou a tisíc padlých světů za sebou, zdá se mi, život hra že šílená to: či jsem já to?
A překonám-li bol svůj, pouště se do lůna lehkovážných radovánek, všech trudů lékem vína sprostě se, až milosrdný skolíbá mne spánek:
tu zdá se, že se těším z života, že vítána mi sladká dřímota, i sbírám ve snách perly, růže, zlato – či jsem já to?
Z těch snů když probudí mne sladký ret, jak dítě poskočím a tulím v náruč svou vždy věrné lásky družku milenou – jsa blažen! – zdali zas jen na pohled?
Ne, nezkalím si chvíli milosti, žehnám tu dobu plaché radosti a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato: či jsem já to?
A vykonám-li smělý, dělný čin, jenž otvírá i budoucnosti klín, tu sám nad jeho velebností žasnu a těším se; však rozdme-li se pýcha,
tu náhle výbuch plamenů těch zhasnu a žehnám dítě své, však ptám se zticha s pobožnou nedůvěrou patře na to, či jsem já to?
Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti má duše stále sama sebe hledá; i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti, osudné kolo že se zvrátit nedá.
Kdo sletí, rozžehnej se! dosavád se držím – a kdo čeká na můj pád, ať čeká! –– Život můj mi stojí za to; vždyť jsem já to!
Cookies on Poetry Cove