U mladé vdovy kmotra sedí a mezi tím, co slze cedí, stále ji hučí do uší, že dlouhý pláč jí nesluší.
„Věřte mi, škoda nastokrát, co živým patří, mrtvým dát, těch neprobudí žádný pláč – s láskou se musí hospodařit.“
„„Ach, prosím, kmotra – mlčte rač!““ „Věřte, že hřích to mladost mařit, to trápí je hloupá věc.“ Již vstala – teď snad půjde přec,
ne – stále ještě vede svou: v tom haf, dav hou – zdá se, že stín tam dole zaštěkal. Ten zvuk vdovičku polekal,
kmotra však, baba jedovatá, přiskočí k oknu – „„Co to bylo?““ „I moje zlatá, boubelatá, dvé očí se tam zajiskřilo,
odpusťte, prosím tisíckrát, vždyť se mi ani v snách nesnilo, že překážím.“ „„Pro bůh, co máte?““ „Holoubku, vy se ještě ptáte,
chudáka čekati nedáte – již půjdu.“ „„Ale prosím vás, za mák těm řečem nerozumím.““ „I vždyť já také mlčet umím;
zejtra se ale pozvu zas. Dobrou noc, moje dítě zlaté, jen šetřte svoje jasné oči.“ Pomálu ke dveřím se točí
a plete páté přes deváté, ve dveřích ještě vede svou, v tom haf, dav hou! Jako by vlk tam dole zaštěkal.
Však babu zatím kozel vzal – Jak ouzko vdově o samotě! Chce zazvonit – slyš: ťuk a cink, jako by někdo v okno řink'
a z pece skočí staré kotě, tím skokem svícen převalí, zamňoukne, prskne – vyletí – a v tom je píseň slyšeti,
jenž zavzní tiše z povzdálí: „V pustých stepách nám zhynul den, před vlkem strach nám plaší sen, bloudíme v tmách, můj pes i já,
ach, kdo nám chléb a noclech dá. Ta širá step zlá hostina a lůžko zlé ta roklina, zlá peřina ta chladná noc –
ach, kdo nám přijde na pomoc!? Můj pes vždy dobře čenichá – což tady duše nedychá? byla ta svíce bludičkou?“
V tom haf, dav hou – ba právě, lačný pes tam zaštěkal. Vdovičku úžas popadal. Zděšená ve tmách lůžko hledá,
aby se do mdlob převalila, je ale tak nesmírně bledá, že bledost i tu noc proníká, vábný to zjev pro pacholíka;
teď vzkřiknutím se vyzradila a znovu píseň zazvučela: „To není klam! – kdo tam,kdo tam? dovolte, k vám ať zavítám,
jsem sám – jen věrné zvíře mám, ach, dejte chléb i lože nám. Přispějte, ach – otevřete prah, nemějte strach – vždyť nejsem vrah;
bloudíme v tmách, blíží se noc, přispějte bídným na pomoc.“ A zpěvák ještě neumlk' a v dáli již tam zavyl vlk,
zavyl tu lačnou píseň svou – v tom haf, dav hou zděšený pes již z blízka zaštěkal. Žebrák na okno zaklepal,
luna se z mraků vyvalila, a vdova k oknu přiskočila; „Kdo to?“ dí smělejší teď žena, žalostnou písní obměkčena;
lstná luna vylila svou zář tam na mladou a slíčnou tvář!– Zavrzalo okno: „Dobré dítě, pojď blíž, ať oko uvidí tě.
Čí jsi?“ „„Nikoho v světě nemám.““ „Kde domov tvůj?“ „„Ten stále hledám. Jsem bludný, sirý pacholík a hledám dobrou matičku.““
„Pro pána, snad jsi pikulík!“ „„Najdu-li hezkou vdovičku –““ „Čtveráku, zdáš se pochlebník“ – „„Za teplou v zimě světníčku
a chladnou v letě, složím dík a k tomu sladkou písničku““ – Utíkej, hoch ten omámí tě! „Aj, vždyť to jenom chudé dítě!
Postůj drobátko, milý hochu, co na krbu jen rozžhu svíci.“ „„A nevidíme při měsíci? a zatím mám tu hlady mřít?““
„Věru jsi nedočkavý trochu, půjdu ti vrátka otevřít.“ „„Jenom zde kytku odestav –““ „Pro bůh!“ „„Jsem tady – živ a zdráv,
víš – rád bych šetřil pověst tvou –““ v tom haf, dav hou, za pánem skočil pes a zaštěkal. Hned v troubě kůře vyčuchal,
neprose nic o dovolenou dones to věrně pacholeti, jenž zatím vdově u kolenou. „Věru, že hltavé jste děti!“
„„Nač jídlem dlouho času mařit?““ „Chtěla jsem oukropku zavařit.“ „„Chutná i chléb, když pravý hlad!““ „Chtěla jsem vám i medu dát“–
„„Za med já dávám hubičku!““ „A teď mě nech – ať mohu stlát“ „„Za lože dávám dušičku!–““ A k ránu baba zaklepala,
„Nu, kmotra, či jste dobře spala?!“
Cookies on Poetry Cove