Už ho vedou, volá lůza před rádnicí – Budou mu číst ortel, křičí uličníci. Už tě máme, kmotře Bavůrku. Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku,
mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku, tátové a starci okurku. Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení; tam u stolu sedí v plenárním sezení
Plzně velemoudrý magistrát. Sedí v černých pláštích a hladí si brady a za ními stojí stráže husté řady a nad ními čouhá kmotr kat.
Na to povstal pisák, při mlčení hluchém odplív si, urovnav pero po za uchem a našeho reka takto oslovil: Jene z Švamberka, rectius na Chřenově,
Vulgo Bavůrku – náš kumpán po tom slově taky odpliv, ale nemluvil. Uváživši slavná velemoudrost naše, že se jest rytírská urozenost vaše
dopustila těchto neřádů: První neřád, že ste půlmistra našeho dostav do svých drápů, jej, trojctihodného tahal velezrádně za bradu.
Druhý neřád; že ste nám dobytek jímal. Item: že ste lotry pod ochranou třímal – Item: naše kupce napadal – Item: hospodyni našeho pastýře
že ste chtěl obrátit ku pohanské víře a jí přežalostný pardus dal. Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále, odsouzen ste k smrti od samotného krále
a ste tímto katu odevzdán. – Když ho vedli houfem nazpět do žaláře, pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, – dobrý konec mu je zvěstován!
Mnoho lůzy stojí kolem popraviště; lůza panská, městská, vše to na jeviště hledí, na němž stojí Švamberk Jan. Bude sťat! Vrah Plzně! A lid, proč nejásá?
Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá. „Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“ Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí – „Zavašte mu oči“ volají teď mnozí. –
Bavor vzdychne, hledě do dálí – Blesk mu v oko svítne! již má kryté oči, již se mu nad hlavou katův topor točí – již ho tne, a krev se vyvalí. –
„Hanba, kate, znova – tni ho ještě jednou. Co to? Na co váháš, proč ti tváře blednou – Kam to hledíš ? K městu ? Co to, kouř?“ Slyš ten křik, ten divný hluk, to bědování
Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání: vzteklá se teď v lidu strhne bouř. Vyděšený kat sám skočí tam s lešení – Na stu místech hoří, spěšte k uhašení!
Lid se tlačí – kdo živ, spěchá dál. A tu mezi křikem zoufalého davu Bavůrek si střásl naseknutou hlavu, dříve se však z hloubi duše smál.
Cookies on Poetry Cove