Kdo je pojme, boly Krista hynoucího,
oklamán když o svůj ideál,
osamělý, v smutku zavolal
vypouštěje ducha láskou kypícího:
Bože! otče – proč’s mne opustil?
Kdo ho pojme, trpký pláč Napoleóna,
když tam na skaliskách Heleny
zrak svůj maje k vlasti upřený,
pozasténal zkácen s bojovného tróna:
Genie můj, proč’s mne opustil?
Tvůj však osud, muži, byl ten nejkrutější!
ty jsi jistou spásu lidstva v sobě choval,
než jsi ji však zrodil, krater tě pochoval
a za tebou volá lid nejnešťastnější:
Spasiteli! proč’s nás opustil?!