Znova bušit v bránu, jež se neotvírá,
jako žebrák, jenž se v hadrech choulí nahý,
– zvyklý šťastnější jen z dáli vídat prahy –
a co jinde smetli, s úsměvem vždy sbírá.
Znova, ať se hrdost tomu mocně vzpírá,
vidět ve snách obličej jen její drahý,
místo líbat jej, zřít pouze matné tahy,
a jak srdce v touze po životě zmírá.
Marně zřít, jak na každý se paprsk třese,
večer tušit, jaké boje zítřek nese,
každý den si myslet: dneska naposledy!
Hledat útěchu, když uchopíš se práce,
staré thema to a staré variace,
nikým neslyšen být – nejlíp zmlknout tedy!