Já přišel zase v známý kraj, kde, věř,
by každá snítka hlohu, prostý květ,
kde každý stinný kout i tichý keř
by o Tobě moh tolik vyprávět.
Jak hladilas je rukou, pohledem,
cos všeptala jim touhy své i snů –
jak tehdy polibkem jsi lhala, rtem.
Co zbylo ze všeho do těchto dnů?
Moh znít by kraj ten písní dítěte,
i klidem večerů, jak humny dých,
i bouří vášně stokrát prokleté
i smutkem duší dávno uštvaných.
Jím nezní hymnus žití jásavý,
jím nehovoří ani smrti taj.
Vše v divné lethargii jenom spí. –
Proč mlčí neúprosně dnes ten kraj?