.....ano, zítra tomu bude rok,
rok celý, jako moře, jako tisíc let,
co byl jsem Vámi odsouzen a bez viny.
Jak hluboko se do duše vryl onen den,
ten pustý večer listopadu pod mrakem,
kde vichr žluté listí zmítal v povětří
a svítilny jím hasly téměř docela.
Mou duši zlomenou jste zřela beze slov,
však vycítila, jak to uvnitř bouří, vře,
a v domněnce (promiňte ironii mou),
že působívá někdy dobře reakce,
v to mračno vrhala jste smíchu paprsek
a zapomněla (v dobrém jinak úmyslu),
že jsme-li ve tmě, bolí v oči světlo též.
Však proč to píši Vám, že tomu dnes je rok? –
Co rok, co roků víc, vše bude stejné zas,
až ještě několikrát listí sežloutne
a podobný zas přijde večer bouřlivý.
Vy nad kolébkou sklánět budete svou šíj –
já ve vichru tom jistě bloudit budu sám
a naslouchat, zda něco zpět mi vrátí zas
z těch slov, jež tehdy odvál v temnou dálku pryč.
Rok zítra tedy – – nechci více říci dnes,
jen: zítra lépe bavte se, než před rokem.