.....a podruhé své drahé řádky,
jichž obsah, byť byl věčností, je pro mne vždycky krátký,
ó, prosím, jinak jenom hleďte zase zakončit.
Je těžko říci to, co nedá slovo, dá Vám jistě cit.
Ty rány duše zcelily se, věřte, ještě málo,
míň, nežli chápat můžete, než se Vám včera zdálo,
a požár krve jedním pouze slovem zbaven pout,
by z jizev těch zas mohl znovu, věřte, vytrysknout.
Jak rty jen semknuté mi jizvy ty dnes připadají,
jež výkřik ztlumený či úsměv ironie tají – – –