Podzimní jitro bylo nevlídné a šedé.
Já do přednášek šel se zákoníkem v ruce.
Nad vodou houlily se ranní husté mlhy,
až celý Petřín zmizel v jejich závoji.
Jak často kdysi před tím chodil jsem tou cestou,
kdy v duši více bylo snů a více tepla. –
V tom odkuds z mlhy, jak když paprsk tryskne zářný,
strun zazněl zvuk a po nich pasáž dobře známá,
již často hrával jsem v těch zašlých dobách štěstí.
A maně při tom vynoří se vzpomínka,
v níž všecko mrtvé dávno teple zase žije,
ty doby vůle, práce, a přec blaživé,
co všechno zůstalo v nich podnes nedosněno.
A něco při tom duši podivně tak stiskne,
když taký záblesk dávna kmitne šerem dneška,
jak pasáž žhavých tónů do chmurného jitra.
Non vi si pensa quanto sangue costa – – –