Zas zkvetlo jaro jako před tisíci lety,
v svých podléškách i střemchy haluzích,
zpěv drozda přehlušil i dětí smích,
zas dalo duším touhu, chorým květy.
Tak před věky se smálo v bájné dnes už světy,
v skal útesy i do zelených lích,
a úkoj pad’, kam zázrak ten kdy dých’,
ať v hnízdo ptačí nebo na milenců rety.
Já dávno kdys též ssál jej lačně plným dechem
a znělo vítězně, co v skalách lovím echem,
kdys život plný krve, dnes jen přelud pouhý.
Jest srdce keř, jejž vichr zlomí, smete,
a jenž už nikdy, nikdy v stráni nerozkvete,
leč bude dýchat vůní věčné svojí touhy.