Do moře neznáma den jeden zapad zas,
den dlouhý bez Tebe, bez Tvého pousmání;
tak jeden po druhém se za obzor vždy sklání,
aniž by nad Tvým tichým políbením zhas’.
Zda je Ti líto též těch neprožitých dnů,
bez jediného pohledu i beze slova,
jež unikají rtům jak krůpěj Tantalova,
zda je Ti líto marných nadějí a snů?
V to šero dum vždy světlem padne jeden cit:
že slunný den vykoupí tiché odříkání,
a v jedné důvěře se v snění hlava sklání:
naději novou v novém jitru pozdravit!