Den čistý v měkkém soumraku už zhas,
chlad konejšivý stoupá tiše z mlází,
jak mír, jejž vssál jsem z Tvojich černých řas
a který v tiché moje nitro vchází.
Kdes v křoví ještě tiknul slední pták,
to srdce mé se štěstím pozachvělo –
když zvedla jsi svůj rosou vlhký zrak
a ke mně sklonila své bílé čelo.
Den ztrácel se jak naše duše v snách,
bez slova šli jsme v stínu starých buků,
jen srdce v oparu, jenž humny táh,
ta bila do věčnosti ve souzvuku.