Já vzpomínám, jak šli jsme doubravou,
jak bílé nebe prosvítalo tmou
a stínů hra zas rudou záplavou.
A tehda šla jsi tiše tak,
jen křovinou se občas mihl pták.
Náš tehda náhodou se setkal zrak.
Poslední reflex slunce pad’ Ti v líc.
Já k sobě děl: „Ať nevzejde juž víc,
mně svítí záře Tvojich zřítelnic.“