Ó matko Země, bílým pláštěm kryta
ty dlouhým o jaru jak snem by zpita
teď klidně spíš.
Ó, zdali víš,
jak mnohá vráska v skráň tvou věčnou vryta?
Přec vždycky v nové jaro doufat smíš.
Až paprsk první tvoje stíny zvíří,
vše ozáří a zase s žitím smíří,
zříš všude hned
se rosu chvět,
až uslyšíš, jak skřivan v trylcích hýří,
na holé větvi spatříš zářit květ.
A duše ty, kde k tvému jaru brány,
kde paprsek je v tvoje pusté lány?
Ten dávno zhas.
A všude mráz
je kol. Kde květ? Co rosou na tvé rány?
Kdy k tobě slétne skřivan s písní as?