U břehu ztroskotaných stanuli jsme konečně.
Je tiché moře do dálek se vlnící,
jak kdyby nikdy před tím bouři bylo nevidělo.
Kde dříve o břeh lámala se vlna bílá
tak vzdorně – krotce teď se vrací v klidnou pláni zase.
Jen zlaté slunce, v kterém zbělely kdys kosti
těch ubohých, již před námi zde nalezli své hroby,
to slunce připomíná, že je někde život,
jenž jednou také naším byl, a v nějž se nevrátíme.
Tam daleko, tam za obzorem v mlze kdesi
jsou kraje ty, v nichž se ta pohádka kdys vyzpívala.
Leč dozněla již, skály nesou prázdné echo. – –
Svůj obraťme teď krok do jiných krajů, v nové cesty.
A půjdem po skaliskách, kde svit luny bloudí
po prachu těch, jež před námi sem zanes’ Osud věčný.
Je tiché moře do dálek se vlnící – – – – –