Tak hřejivé teplo já necítil nikde,
jak to, jež se z ruky Tvé v duši mou kladlo,
to svítilo ve tmách a často tak hřálo,
když v života mrazu již srdce mé chladlo.
Tak hřejivé teplo já necítil nikde,
jak to, jež kdys táhlo Tvým v podvečer klínem;
Tvé zkonejší slovo, jak v kolébce kdysi,
bych zapomněl na to, co v žití je stínem.
Ač v jeseni slunce zem jemně jen líbá
a tepla vždy méně, čím v podzim jdem dále,
přec v oku Tvém denně je víc ho a více,
mně zdá se, že jdeme vstříc jaru jen stále.