Já sklonil se dnes nad ním s myslí rozechvělou.
Kdos dávno touhy své na žlutých listech psal,
tu zpíval, zajásal, tu se zas v bázni ptal
a bytost svoji, jako v oběť, dával celou.
Šel jitrem naděje i nocí pochyb stmělou,
šel mezí zrosenou i chladem šedých skal,
vše, co měl v srdci, dlaní štědrou tiše dal
a řádky ty, v nichž skryl svou duši zkrvavělou,
let řadu tajně čtla – jsou místy zašlé, smyté –
a marně ptám se, zdali horkým vlhkým rtem,
či slzou touhy nevyslovené a skryté.
Dnes pták už jenom zpívá na rozkvetlé sněti
nad jeho mrtvou hlavou a nad tichým snem. –
A nevím věru, co zde více záviděti.