Mé srdce ztichlé skrylo se do Tvého klína
jak pták, jenž zapad v zmlklé lány po klekání,
jak svlačec, který večer rosný kalich sklání,
a blažené kol na svět celý zapomíná.
Mé rty, jež okusily polibků Tvých vína,
se chvějí jako motýl v slunné letní stráni,
mé oči stěží se jen vděčným slzám brání
a jenom dlaň se k modlitbě teď tiše spíná.
Až hlava Tvá se v snění nad můj obraz nakloní,
nechť věčně láskou mojí ve Tvou duši dýchá
jak v jarní noci větve starých jabloní.
A v hrobě pod květů i sněhu závějí
já věřím: naše srdce setlelá a tichá
se jistě vroucně blažeností zachvějí.