Stín jakýs mih se kolem mne a mizel v dáli,
tak tiše šel, jak děcka první snění,
jak smrt, jež v konec shladí vše, co v duši pálí,
trud zaplaší a vnese zapomnění.
Dny dávných radostí se z oka jemu smály,
byl anděl to? – já slyšel křídel chvění –
či žena, které na rtech duhy vášní vzplály,
a které pustý život v eden mění?
Sám nevím, zřím jen, kterak přelud stále mizí,
a cítím, že to byl kdos blízký, čistý, ryzí,
že květem byl na života pni holém.
Já volal jej, on pouze rukou v pozdrav kynul,
já poznal jej, když s mlhou večera teď slynul;
to mládí mé šlo naposledy kolem.