Kdyby člověk vždycky napřed věděl,
co jej jednou v žití asi raní,
v zítřek bolesti vstříc tich by hleděl,
v minulost se pouze usmál na ni.
Pevněji by v člunu svojím seděl,
kdyby znal, kde vír je v mořské pláni,
ani slova více by juž neděl,
až by zřel, jak vrak se v hloubku sklání.
Klidně jako polem po západu
šel by skrze Osudů svých řadu
tam, kde tóny mrou a duhy blednou.
Tišeji by veplul v Odevzdání,
po slunci se ohléd’ ještě jednou
maje v tváři jeho pousmání.