Veliké slunce do závějí písku splývá,
jak těžká krůpěj krve do obzoru skane,
v rákosí Nilu bílý ibis tiše vstane
a socha Memnonova jako ze sna zpívá.
Kdes v žárné pláni pouště šakal nudou zívá,
den dohasíná v písni mdle již dozpívané,
co nebe myriadou hvězd kol zvolna vzplane –
a sfinx se v neurčitou dáli dívá, dívá – –
Jí úsměv záhadný bez konce v tváři hraje,
jest dcerou Věčnosti a modrých nocí taje,
kde pozdě k ránu se jen zvolna rozednívá.
Jak dítě v její klín by srdce skrýt se chtělo,
jen kdyby doufat, věřit, smát a ptát se smělo –
leč sfinx se dál jen v neurčitou dáli dívá, dívá – – –