Láska uhasíná jako den, když jde už spat,
jako dítě, když se sveze do matčina klína,
jako když už soumrak na zamlklá humna pad’,
milíře kdy z dáli voní, chladná polí hlína –
láska uhasíná.
Cítíš, že i ty jsi mohl jednou šťasten býti snad;
srdce, jako dítě, ze sna tiše ruce vzpíná
ještě pohladit tu hlavu, kterou měl jsi rád.
Ještě jednou zlíbat, co kvést nesmělo, ni zrát...
Duší bleskne cos, jak slední reflex v hroznech vína,
a pak jen už věčné ticho, temno, pusto, chlad...
láska uhasíná.