Láska šla kol mojich dveří
jako děcka první sen,
mihla se mé jizby šeří,
zřel jsem za ní udiven.
Práh můj světlem zatopen,
trochu vůně zbylo jen,
a má duše stěží věří,
láska že šla kol mých dveří.
Retů stisk jen ticho zčeří
a pak dlouhý vzdech a sten –
kdo tu hloubku chvíle změří,
polibek kdy vyměněn?
Vyběhl jsem v touze ven,
zřel jsem jemné křídel peří,
zorou plál kraj vyzlacen. –
Láska šla kol mojich dveří.