„Sny, vidiny a v konec nic,“ jsem děl,
když v jitru, naděj v srdci, v jasu líc
jsem vyjel, abych za svým cílem spěl.
Sám nevěřil jsem, řek’ to v žertu víc:
„Sny, vidiny a v konec nic.“
Leč obzor chmuřil se, čím dál jsem jel,
a haslo světlo Tvojích zřítelnic,
den vyzpíval se, ztrácel se a mřel.
Do moře hodil jsem vše, co jsem měl.
V sled na břehu se lilje smála vstříc,
já ruku vztáh’ – a utrh’ asfodel – –
Sny, vidiny a v konec nic – – –