Pohádka tichá dávných mojich snů,
jež v zkřehlé srdce znova život dýchá,
teď matné slunce lepších ještě dnů –
pohádka tichá.
Toť pramen štěstí, který nevysýchá,
byť třeba pohleděl jsi k jeho dnu,
jím okřeje vždy pustá žití lícha.
Svůj celý život k její duši pnu,
toť hudba, jež v bouř života se míchá
a provází mne všude, kam se hnu,
pohádka tichá.