Naše bába pohádky své vyprávěla
v kruhu dětí vždycky slunce po západu.
Z jejích úst jsem slýchal mnohou dobrou radu.
Moudrost a též láska v slovech těch se chvěla.
A když jednou se soumrakem skončit chtěla,
hošík malý za sukni ji zátah v zadu.
S úsměvem do rukou vzala jeho bradu,
a když zřela, jak se chvěje, děla:
„Dítě, neboj se a jdi jen klidně spáti,
pohádka je sen a ten se nenavrátí.“
Život šel dál s bolestí svou a svou prací,
sny se v niveč rozplynou a cesty zhatí.
Divně po létech se hlas ten v duši vrací:
„Pohádka je sen a ten se nenavrátí“ – – –