Pod hlohem zkvetlým a pod střemchou chodím rád,
rád sbírám květy, které vítr střás’,
jež v trávu skanuly jak slzy s řas,
rád hledím k obzoru, kde topolů je řad,
a v hudbě much
je žití ruch,
zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát.
Ať slunnou mezí jdu a v lesa vkročím chlad,
ať slyším ptáka v šedých skalách pět,
neb za motýlem jdu, jenž zapad’ v květ,
ať zlatý déšť mi kyne – jisker vodopád –
jilm, bříza, buk
vše ve souzvuk –
zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát.
Kdo sečte květy, pozná na tisíce vnad,
kdo uslyší všech cikad v trávě chvění?
Zda s nimi nálady se vrátí, snění?
Já ptám se duše své, ta odpověď dá snad.
Vždyť okamžik jeden
být s Tebou, je eden!
Zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát!