Již poslední signály rozryly duši,
Tvůj vlak Tě již unáší v skutečnost šedou,
má hlava je pustá a spánky mé buší,
stín smutku tak lehce pad’ na tvář Tvou bledou.
Tak každičkou vteřinou dál jsi a dále
a já jsem k podivu tišší a tišší:
já cítím, jak hledím teď za obzor stále,
že každou jsi vteřinou bližší mi, bližší.
Proč po bouři v nitru mém hvězdy zas svítí,
proč je má duše tak klidná a jistá?
Cos padlo v ni, jak rosa po ránu v kvítí:
Tvá jediná slza, tak ryzí a čistá.