On miloval, že z kraje svého květů pel
snad cítil vždy, když líbal její rety,
že z jejích vlasů jemu ve ústrety
dech obilí jak z polí domova vždy sjel.
Že zásvit měkký domácího slunce zřel,
jak padá na rtů jejích rudé květy.
V ní viděl domov – kolem cizí světy,
a v jejích ústech pohár ohně-vína vřel.
Ať žití smír a klid zavane u Tvé hlavy,
ať na Tvých ústech klesnu štěstí do záplavy,
jak vlahá června noc vždy ať Tvůj vlas je tmavý,
ať ze rtů vřelých tryskne požár vášně dravý,
ať v oku smavém hraje čistý blankyt nebe,
mám duši nejraději – v ní zřím nejvíc Tebe!