PLÁČ

To bývá k půlnoci. Svit luny měkký zvolna v okna lehá, mé děcko vedle spí a z jeho tahů vane smír a něha. V tu chvíli zazní jeho pláč, jak ohlas jiných světů, a marně přemítám, když z lehka nakláním se k svému květu,

co slyším v pláči tom? To není vzdor, ni drobné touhy denní, to zní jak poraněný pták kdes v mhách, jak větru ševelení. A ptám se – je-li pravdou, že se duše v nový život vrací, jak do svých starých hnízd vždy přes ocean z jihu tažní ptáci –

jest tichý pláč ten echem smutků pohřbených kdes v dávném žití, či duše jeho tuchu bojů marných zas v dnech příštích cítí? – – V tom u kolébky stanul kdos, nad hlavou dítěte se shýbá, pruh světla rozlil se – to stín se usmál, na čelo je líbá,

a tiše mizí jako pára z luk, by neprobudil spáče. Již vím, to mrtvý jeho očima tak tiše vždycky pláče.