Odpoledne smutné, oblaka jsou šedá,
holé větve vichr znovu rozechvívá,
ticho, kde pták jindy při červáncích zpívá,
prázdno v místech, v kterých jindy v jitru sedá.
Přes zeď, kde kdys kvetla magnolie bledá,
upřeně se v dáli oko moje dívá,
v kraje cizí, jež houšť větví v létě skrývá;
oko stále nové vidí, nové hledá.
Tak i život, dokud jeho jitrem jdeme,
myslíme, že žijeme jen v středu květů,
za nimi že Bůh a to, co rájem zveme.
Illuse když Osud s větví duše svěje,
obzory se otvírají nových světů,
v kterých se však slunce léta neusměje.