Jak velký los, být skalou, z které živý pramen prýští,
jenž bude požehnáním věkům budoucím,
a světlem, vzpruhou dobám ponurým a zlým –
jak úkol vznešený, tak velké připravovat příští.
Být zrcadlem, kde ducha silné myšlenky se blýští,
být hranicí, z níž stoupá mystický ten dým,
být tichým jezerem, kde šerem tajemným
na vlnách odlesk Jeho hvězdných dum a tuch se tříští.
Ty šel jsi žitím s prorocky tak vážnou tváří,
vždy plně vědom velikosti svého cíle,
leb Tvá vždy byla sídlem hlubých meditací.
Jen požehnání mohly sít Tvé ruce bílé,
zřel’s šťasten, jak se Tvoje sémě stokrát vrací,
s tím úsměvem, jenž pouze z oka svatých září.