Na větvích jabloní pohádka stará,
na stráních, po cestách závěje květů –
proč my už nezkvetem zázrakem jara,
proč my jsme musili odumřít světu?
Nad mořem klasů pruh oblak jde bílý,
v azur se rozplývá, za lesem mizí –
chápeš tu strašnou a úzkostnou chvíli,
až půjdem životem sami a cizí?
Po nebi šedavém ptáků roj letí
v lepší svět za hory k jihu kams dolů –
proč my se neslétli na jedné sněti,
proč my jsme nemohli doletět spolu?
Podvečer ledna už k zemi se chýlí,
krvavé slunce v mhách tratí se, mizí –
cítíš v té strašné a úzkostné chvíli,
že už jdem životem sami a cizí?