V setmělých korunách starých stromů
zaplálo tisíce třpytných hvězd.
Dlouho jsem čekal a díval tiše
do dálných nebeských modrých cest.
Čekal jsem dlouho a toužil marně,
upíral zrak svůj v dáli tu tajemnou,
při pádu hvězdy bych šeptnout moh přání,
bys byla vždycky a věčně jen mou.
Co na dně srdcí nám v hloubi leží,
by mohlo opojně zaplát a zkvést.
V tom ve Tvých polibcích do mé duše
prší už tisíce třpytných hvězd.