Noc rozestřela černá křídla svoje,
v šeř pohřbila vše touhy a vše boje.
Tys přišla, jež mých snů jsi denním hostem,
s tím úsměvem, jejž míváš v oku prostém.
Tak dlouho v moje bolesti jsi zřela,
jak okem svým bys ztišiti je chtěla.
Já ruku vztáh’ – Tys zmizela v té chvíli,
v dlaň chyt’ jsem – měsíce jen paprsk bílý.