Kdys ve vlahé srpnové noci, kdy obzorem chvělo se tisíce hvězd
a v duši mé po Tobě touha, já díval se dlouze do dálných těch cest.
V tom meteor ohnivý šlehl a proletěl prudce tak modrou tou tmou,
a rty moje horečnou modlitbu šeptaly, bys byla věčně jen mou.
Já myslím naň v podzimním večeru, kam že as doletěl, zapad’ a zhas’,
zda leží kdes v pralesů klínu či v studeném objetí mořských snad řas.
Vím, duše má svítící touhou též poletí prostorem jednou, jak on,
kéž srdce Tvé naposled sžehne pak, opojí, jak věčně znějící tón.
Však v klíny skal nezmizí, ani v dno moří, věř, vrátí se jistě a zas,
neb touha má meteor nebude, jenž letěl chvíli jen, zapad’ a zhas’.