Sta pěvců upřelo již k Tobě oko svoje,
a každý něco jiného tam zřel.
Tak jeden z nich o bílém květu pěl,
a druhý viděl tryskat křišťálové zdroje.
Zas jiný řek’, že’s krůpěj v žití trpké znoje,
že’s opál, který s trůnu Boha sjel,
že’s pozdrav z niv, kde kvete asfodel,
že’s oko, které hledí v tiché lidské boje.
Já v tobě zřím se světlo oné touhy chvíti,
před slunce paprskem jež do stínu se tiskne
neb zmírá již a bojí se zas znovu žíti.
Když slunce zapadne, tu vzplane ještě jednou,
jak zory první záře po obloze tryskne,
tu svity touhy zmírající opět blednou.